Impresionismus ve Francii
Z čistě encyklopedického hlediska můžeme impresionismus definovat jako umělecký směr zahrnující převážně malířství, ale i sochařství a grafiku, který vzniká přibližně v polovině šedesátých let 19. století ve Francii a trvá do počátku 20. století.
Ke vzniku tohoto směru ale začínají určité skupiny umělců inklinovat už mnohem dříve, kdy některé francouzské malíře začíná popouzet dogma ateliérové malby a privilegium pařížského Salonu, jenž prezentuje široké veřejnosti pouze oficiální francouzské výtvarné umění.
Exponáty pro Salon byly vybírány Akademií výtvarných umění, která kategoricky přijímala pouze umělecká díla zabývající se převážně mytologickou, náboženskou a historickou tematikou. Dále se tato díla musela též vyznačovat dokonale vybroušenou malířskou technikou, uhlazeností tahů štětce a pečlivě vybranou kompozicí, takže malíři, kteří chtěli uspět u laické veřejnosti i mezi uměleckými kritiky, byli nuceni odložit veškerou svou fantazii a slepě kopírovat historická fakta, mýty či biblické příběhy, aniž mohli do díla vnést nějaký vlastní nápad nebo pokusit se o zobrazení člověka moderní francouzské společnosti.
Okolo poloviny 19. století na sebe začíná upozorňovat mladá generace umělců, kteří chtějí svá díla vystavovat také jinde než v oficiálním Salonu, a začínají se zabývat novým a svěžím stylem malby či kresby, dokonale odlišným od zkostnatělých norem a požadavků tradičního akademického umění. Tito začínající mladí umělci – budoucí jádro impresionistů – se scházejí nejprve v soukromých malířských školách, jako byla Académie Suisse (kde se setkali např. Armand Guillaumin, Paul Cézanne a Camille Pissarro) a Gleyrův ateliér (žáci Charlese Gleyra byli např. Claude Monet, Frédéric Bazille, Pierre-Auguste Renoir a Alfred Sisley). Tyto školy ale brzy opouští, protože jsou v nich nuceni malovat v akademickém stylu, který nijak nevyhovuje jejich chuti a touze po tvorbě novým, moderním způsobem.
Skupina malířů spřízněná podobnými názory se začala scházet hlavně v Café Guerbois a Brasserie des Martyrs, kde probíhaly vzrušené debaty nad uměním a rodily se nové impresionistické myšlenky.
Tvorbu impresionistů na čas utlumila prusko-francouzská válka v letech 1870 – 1871, která mimo jiné znamenala smrt malíře Bazilla. Roku 1872 obchodník a příznivce impresionistů Paul Durand-Ruel (1831 – 1922) vystavuje jejich díla, ale výstava nezíská valnou pozornost. Členové impresionistické skupiny si tak musí vzájemně vypomáhat a žijí doslova ze dne na den. Nic jim ale nebrání ve společných návštěvách různých míst (jako je například městečko Argenteuil či La Grenouillére), kde svobodně vytváří svá díla.
Malíři ale stále trpí zoufalým nedostatkem peněz a jsou závislí na několika umělcích, kteří mají to štěstí a pochází z lepších finančních poměrů, takže občas mohou těm nejchudším pomoci například koupením několika děl.
27. prosince 1873 založila skupina radikálních francouzských umělců organizaci Société Anonyme, což bylo volné sdružení umělců požadujících nezávislost na oficiální akademické tvorbě. Jejich cílem bylo prosadit svobodu tvorby a dosáhnout toho, aby mohli svá díla vystavovat i jinde než v Salonu.
S cíli této organizace sympatizoval fotograf Félix Nadar, který Société Anonyme poskytl své ateliéry v domě č. 35 na pařížském boulevardu des Capucins. Výstava obrazů nezávislých na Salonu byla zahájena 15. 4. 1874 a trvala přesně jeden měsíc. Tvořilo ji celkem 165 obrazů a zúčastnilo se jí třicet budoucích členů impresionistické skupiny – mimo jiné např. H. G. Edgar Degas, Claude Monet, Paul Cézanne, Camille Pissarro, Berthe Morisot či Pierre-Auguste Renoir.
Výstava pobouřila veřejnost i kritiky. Neznámý novinář Louis Leroy této situace využil a proslavil se tím, že uveřejnil v časopise Charivari satirický článek s titulkem „Výstava impresionistů“, který byl napsán ve formě dialogu mezi Leroyem a imaginárním malířem Josephem Vincentem, jehož výstava oněch „odporných mazanic“ dovede až téměř na hranici šílenství.
Slovo „impresionismus“ použil Leroy ze dvou důvodů – jednak „dojem“ vyjadřoval účinek obrazů na diváka, což například reprezentovala rozčilená reakce malíře Vincenta. Jedno vystavené dílo prozatím neznámého malíře Moneta neslo ale také název Impression, soleil levant (Dojem, východ slunce), jež se později stalo nejtypičtějším a možná nejznámějším dílem impresionistického hnutí. Pojmenování impresionismus poté už této skupině malířů, i přes protesty některých členů, zůstalo. Veřejnost si jej totiž díky zlomyslnému útoku novináře Leroye velmi rychle zapamatovala.
Výstavou v roce 1874 se skupina těchto umělců tedy poprvé představila veřejnosti, ale i když tento rok znamená mezník ve vývoji impresionismu, k jeho vzniku nedošlo ze dne na den. Tuto výstavu navštívilo pouhých 3500 lidí, a to často jen ze zvědavosti, kterou v nich podmínil již zmíněný Leroyův článek. Ve Francii trval impresionismus přibližně dvacet let, ale další moderní směry, které na něj navazovaly, ať už se jedná např. o postimpresionismus, expresionismus či fauvismus, využívaly jeho tradic, myšlenek či nějakým způsobem přetvořené či pozměněné techniky ještě další desítky let.
24. 3. 1875 proběhla aukce 73 impresionistických obrazů v paláci Drouot, kde malíři zamýšleli vydělat alespoň trochu peněz, ale vše skončilo naprostým fiaskem a zesměšněním skupiny těchto nezávislých umělců.
Jediný úspěch zaznamenal v této době Edouard Manet, dalo by se říci duchovní vůdce impresionistické skupiny, i když se neúčastnil společných výstav a vždy si ponechával jistou nezávislost. V roce 1876, odmítnut oficiálním Salonem, uspořádal Manet samostatnou výstavu vlastních obrazů, která se těšila velkému zájmu veřejnosti.
2. impresionistická výstava proběhla v dubnu 1876 a zúčastnilo se jí 20 malířů s 252 díly, mimo jiné například Claude Monet, Pierre-Auguste Renoir, Alfred Sisley, Berthe Morisot či Edgar Degas. Bohužel následovala další vlna nepochopení a kritiky jako u první výstavy za údajnou „nedokončenost“ maleb, barevnost i náměty.
Monet poté odjíždí do Paříže, kde začíná vytvářet své proslulé cykly obrazů (například katedrály v Rouenu), a ke skupině se připojuje Američanka Mary Cassatt a Paul Gauguin, budoucí významný představitel postimpresionistického směru. Roku 1878 dochází k bankrotu významného sběratele umění Hoschedého, a všechny obrazy, co vlastnil, jsou následně prodávány v aukci, což znamená, že díla impresionistů jsou opět kupována za katastrofálně nízké ceny.
Další výstava skupiny se koná roku 1879 a pro jistotu je z ní vynecháno slovo „impresionistická“. Na výstavu sice přichází dostatek návštěvníků, ale umělci sklízejí již tradiční kritiku. Tato výstava měla ale mimo jiné podstatný vliv na Georgese Seurata, budoucího přestavitele pointilismu, který po zhlédnutí impresionistických děl zanechává studií a zakládá s přáteli vlastní ateliér.
Páté výstavy v roce 1880 se neúčastní Renoir, Monet, Sisley ani Cézanne, jelikož se tento rok rozhodli poslat své práce do Salonu. V ten samý čas uspořádala redakce časopisu La Vie Moderne samostatnou výstavu Monetových maleb a také Pierre-Auguste Renoir se konečně dočkává uznání svých děl. Jeho obraz je roku 1879 přijat do Salonu, načež získává výnosné portrétní zakázky a jeho finanční situace se velmi zlepšuje.
Na sedmé výstavě roku 1882 je zastoupeno snad nejvíce nejvýznamnějších impresionistických umělců a kromě tradiční skupiny se účastní i Armand Guillaumin. Na druhou stranu je ale ze skupiny vyloučen Edgar Degas, který si navíc s sebou bere svoji chráněnku Mary Cassatt, jelikož do skupiny prosazuje přijetí malíře Jeana F. Raffaeliho, k němuž ostatní členové cítí nesympatie.
Díky změně podmínek přijímání obrazů do Salonu dochází k přijetí Cézannova díla a úspěchu se dočkal i Manet, který ale v následujícím roce umírá. Poté, co Durand-Ruel v letech 1882 – 1883 vystavuje v Londýně další impresionistické obrazy a opět sklízí nepochopení, kritiku a nezájem o koupi, spousta umělců propadá do deprese a několik z nich si začíná individuálně hledat nový styl tvorby odlišný od impresionismu.
Roku 1883 se Claude Monet stěhuje do Giverny, kde zůstává až do konce svého života. Na scénu přichází noví umělci jako je Georges Seurat s novým vědeckým pojetím impresionismu, Henri de Toulouse-Lautrec, Paul Gauguin či Vincent van Gogh, kteří spolu s Cézannem představují jádro nových postimpresionistických umělců.
Mezitím Durand-Rouel opět pořádá výstavu impresionistické tvorby, tentokrát v Americe, a obrazy jsou překvapivě dobře přijaty. Impresionismus se postupně stává významným směrem a kromě několika umělců včetně Alfréda Sisleyho, který se dočkal uznání až po své smrti roku 1899, se většina impresionistů dožila ocenění svých obrazů a zaslouženého finančního úspěchu.
