IMPRESIONISMUS

Na konci 19. století postupně začíná upadat tvorba umělců tzv. generace Národního divadla a přichází noví umělci, jež se snaží vyrovnat s výsledky a podněty, které do ostatních evropských zemí přinesl impresionismus, ve Francii už pomalu zanikající.

Česká krajinomalba v devadesátých letech zahrnovala spoustu nových prvků – začíná se uplatňovat moderní malba a nové poznatky, formy a směry. Mimo jiné se začíná prosazovat naturalismus, analytické zpracovávání skutečnosti pomocí barvy, světla a organické proměnlivosti a také především snaha o celistvost. Čeští krajináři se pokouší propojit mnoho různorodých prvků a jevů v jeden celek a tím se výrazně odlišují od svých předchůdců, jež se převážně vždy orientovali spíše jednostranně.

Prvním českým malířem, jenž pojal za své myšlenky a vize francouzského impresionismu, byl Václav Radimský (6.10. 1867 – 31. 1. 1946). Do Francie se dostává poprvé již v 80. letech a v roce 1891 se stal členem malířské komunity ve slavném Barbizonu, kde se seznámil s impresionisty a navázal přátelství s Claudem Monetem a Paulem Cézannem. Během 90. let přesidluje do vesničky Le Goulet blízko Giverny, kde tvořil jeho oblíbený mistr Monet, a snaží se problémy české krajinomalby řešit přesným a důsledným uplatněním impresionismu.

Díky němu se roku 1899 na pražské výstavě česká veřejnost poprvé seznamuje s francouzským impresionismem a přijetí a zpracování podnětů poskytnutých impresionistickou tvorbou se stává novým významným úkolem české krajinomalby. V tomto odvětví českého umění se ještě výrazněji projevoval vztah k místu, domácí tradice a snaha o začlenění české výtvarné tvorby do moderního světového umění.

Spolu s Václavem Radimským se průkopnický pohled na malbu v těchto letech snaží další významný malíř Joža Uprka (1861 – 1940), jenž pravděpodobně do té doby nejúspěšněji zužitkoval bezprostřední vnímání skutečnosti. Jeho nezvykle prosvětlená malba, idealizace a lyrizace venkova zavedla do české krajinomalby nové motivy – uplatnění národnostních témat v malbě, náladové zobrazování krajiny a experimenty se světlem.

V českém impresionismu se výrazně uplatnily ideály a nadšení mladé nastupující generace výtvarníků, jejichž tvůrčí možnosti a vztah k přírodě se staly dominantním principem ve vývoji české krajinomalby.

Příležitost hledat nové podněty a rozvíjet krajinomalbu poskytla mladé generaci zejména Mařákova krajinářská škola na pražské Akademii. Sám Julius Mařák (29. 3. 1832 – 3. 10. 1899) se celý svůj život věnoval pouze krajinomalbě a díky své snaze o zobrazení náladovosti přírody a prchavosti viděného okamžiku dosáhl velkých úspěchů – navíc byl také jediným krajinářem, který se podílel na výzdobě Národního divadla.

Spolu s Juliem Mařákem se též v české krajinomalbě tohoto období výrazně prosadil Antonín Chittussi (1. 12. 1847 – 1. 5. 1891), jenž od roku 1879 působil ve Francii, kde se pod vlivem malířů tzv. barbizonské školy pokouší o lyrickou syntézu české krajiny a postupně dospívá k impresionismu.

V roce 1892 se uskutečňuje posmrtná výstava Chittussiho díla a ta poskytuje soudobé malířské generaci novou inspiraci – ať už jde o návaznost na tvorbu samotného Chittussiho a jeho plenérovou malbu barbizonské školy, či návrat k působení Antonína Mánesa a jeho obrazy využívající tendence holandského barokního krajinářství 17. století.

Umělci z Mařákovy krajinářské školy tedy měli již určitý základ, ze kterého mohla vyrůstat jejich vlastní tvorba. Zdroje a náměty ale také nacházeli v dílech svých krajinářských předchůdců i současníků. V tomto období se postupně uplatnilo množství malířů různorodého zaměření a odlišného nadání jako například Antonín Slavíček, František Kaván, Alois Hudeček, Antonín Kalvoda, Bohuslav Dvořák, Václav Březina, Josef Holub, Jan Minařík, Bohumil Plaške, Ferdinand Engelmüller, František Pečinka a další.

Jedním z nejvýraznějších žáků Mařákovy školy je bezesporu František Kaván (10. 9. 1866 – 16. 12. 1941), jenž se po realistických a symbolistických začátcích začíná plně věnovat krajinomalbě. Jeho dílo se ale odlišuje od jiných krajinářů především svým duchovním a meditačním zaměřením, kdy se odklání od vlivů Julia Mařáka a Antonína Chittussiho a následuje svou vlastní cestu pokory před přírodou, citlivosti, hledání duchovního smyslu lidské existence a touhu po objevení tajemství přírody. V rámci akademických studií se svými spolužáky Slavíčkem, Dvořákem a dalšími poznával nová místa české krajiny, nechával se upoutat krásami přírody a z takového putování a objevování získával nové podněty pro svá díla.

Ohlasy pravého impresionismu se ale začínají projevovat až v jeho pozdní tvorbě, kdy po negativní kritice svých obrazů upouští od snahy po duchovním a magickém zobrazení krajiny a zabývá se více světlem a atmosférou.

Vedoucím duchem celé krajinářské generace a nejvýznamnějším představitelem českého impresionismu se stal Antonín Slavíček (16. 5. 1870 – 1. 2. 1910). Velký vliv na jeho tvorbu měl především jeho pražský původ a náboženská výchova, takže poté, co se stává jedním z prvních žáků Mařákovy krajinářské školy, je schopen díky svým předpokladům a nadání využít spontánnost svého smyslového pojetí malby. Stává se malířskou osobností, které se podařilo spojit dědictví realistických malířů a impresionistickou revoluci s českou tradicí smyslovosti a tělesnosti.

Slavíčkův vztah k Praze, v níž prožil svá dětská léta, se projevuje v jeho mistrovských dílech, kde se zabývá jak historickým kouzlem atmosféry města, tak i anonymitou člověka v davu a vlastními pocity. Další významnou součástí jeho rozsáhlé tvorby jsou motivy lesa, kde plně využívá své mistrovství v zachycení pohybu a rozechvělého světla. Jeho tvorbu ale tragicky ukončila náhlá mrtvice, po níž už Slavíček nebyl schopen malovat, a tak raději zvolil dobrovolnou smrt.

Dalším představitelem náladového malířství s tendencemi k symbolismu a secesi je Antonín Hudeček (14. 1. – 1872 – 11. 8. 1941), blízký přítel Antonína Slavíčka. Největší vliv na Hudečkovu tvorbu mělo studium v Mnichově a jeho následný návrat do Prahy roku 1893, kdy se již začínají díky Chittussimu a Mařákovi zhodnocovat nové přínosy evropského krajinářství. V Hudečkově tvorbě ale začínají postupně převládat melancholické rysy a v malbě krajin psychického a náladového zaměření pokračuje i v dalších letech.

Talent Otokara Lebedy (1877 – 1901), dalšího představitele Mařákovy školy, se začal projevovat již v raném věku a jeho dílo se stalo nedílnou součástí dějin české krajinomalby i přesto, že ukončil svůj život ve 24 letech. Nejvíce byl ovlivněn dílem Mařáka, Chittussiho a realistickými tendencemi českého malířství. Časem se začal více zaměřovat na psychické a emotivní vyjádření povahy přírody a hledal inspiraci v rozdílných koutech země.

Lebeda spolu se Slavíčkem a Hudečkem již tvoří skupinu malířů, která se začíná pomalu odlišovat od tradiční krajinomalby, a i když jim za vzor ještě stále slouží dědictví impresionismu, pouští se do nových experimentů a jejich malba získává více psychologický ráz. Zásadní dílo Otakara Lebedy Zabití muže bleskem se blíží až k hranicím expresionismu.

V dílech další řady malířů se později začínají již výrazně projevovat psychické motivy, duševno a též i figurální tematika, což se týká mimo jiné Jana Preislera, Maxe Švabinského či Miloše Jiránka.

České výtvarné umění ve snaze o vyrovnání s moderními uměleckými směry a vlastními tradicemi dospělo k novému pojetí krajiny především díky dílům Antonína Slavíčka, Antonína Hudečka, Otokara Lebedy a dalších malířů. Ti dokázali propojit vztah k rodné zemi, náladovost, smyslové vnímání světa a duševní život moderního člověka a tím vyzdvihli české umění na  mezinárodní úroveň.

Mezitím co ale v krajinomalbě došlo k syntéze smyslovosti, duchovna a místních tradicí, ve figurální tvorbě bylo vyrovnávání se se starými normami mnohem obtížnější. Toto napětí vedlo k prolínání figurálního a krajinného žánru malířství a také k syntéze naturalistického pojetí s koncepty symbolismu a impresionismu.

Osobnostmi tohoto vývoje krajinářské malby byli například Jaroslav Panuška, Václav Brožík či Jakub Schikaneder, kteří se už zabývali vlastní syntézou krajiny a figurálních motivů a inspirovali se prací a životem venkovského lidu.

Úsilí českého výtvarného umění o spojení krajiny a figury výrazně napomohla též tvorba Vojtěcha Hynaise (obraz Paridův soud, 1892), Karla Hlaváčka či Jana Preislera. Nový směr vývoje naznačují také neoromantické tendence umělců, jako byli například Maxmilián Pirner, Hanuš Schweiger či Beneš Knüpfer.

České umění se nadále ubírá cestou moderních směrů a nastupují další malíři přejímající prvky rychle se rozvíjející soudobé tvorby. Mimo jiné je to například Max Švabinský, v jehož raném díle můžeme též pozorovat náznaky impresionismu, Miloš Jiránek, Ludvík Kuba či František Kupka.